Sára KratochvílováOdkud se vzala vaše představa ideálního vztahu? Jak vlastně víte, jak vypadá zdravý, fungující vztah? Odkud se vzala myšlenka, že je to o tom jediném pravém člověku přímo pro vás? Většinu času na nás působí představa vztahu, kterou jsme si nevytvořili my, ale vytvořil ji pro nás někdo jiný. Jsme touto představou vztahů natolik obklopeni, že si ji většinu času ani neuvědomujeme, a to může poškozovat naše vztahy. Tuto představu nazýváme pojmem mono-normativita.
V článku si přečtete:
- Co je to společenská norma
- Co je mono-normativita
- Mono-normativa: návod na vztahy
- Výlučnost a černobílé vidění
- Je mono-normativita špatná? A co říká o monogamii?
Co je to společenská norma
Norma je souborem společenských pravidel a představ, u kterých vzájemně očekáváme, že je budeme dodržovat. Dodržování norem nám zajistí, že nás společnosti přijme. Tyto normy často fungují jako návod, jak dělat věci dobře. Jak se chovat vhodně v obchodě, jak se chovat ke starším lidem, nebo jak tvořit dobré vztahy. Norma nám poskytuje strukturu a přehledné prostředí, protože víme, co se kde od nás očekává.
Všichni chceme podvědomě být úspěšní a přijatí, proto na nás tyto normy tolik působí. Norma nám říká, že pokud ji budeme splňovat povede se nám dobře. A kdo by se nechtěl mít dobře? Pokud bychom se náhodou rozhodli, že se nám daná norma nelíbí a přestali bychom ji dodržovat, dostaví se trest ze strany společnosti. Ať už pouze ve formě zvednutého obočí, nebo třeba ztráty zaměstnání v důsledku nedodržení nepsaných pravidel.
Ačkoliv normy jsou pro společnost velmi důležité a předcházejí zmatkům, neznamená to, že každá norma je automaticky to nejlepší. Normy se mění v čase a místě, podle společenského kontextu. Dříve bylo normou, že ženy nemají právo volit a děti se musí bít, aby byly poslušné. Mlaskání při jídle v jedné zemi je neslušné, zatímco v druhé je projevem společenské etikety. Je tak důležité vnímat normy jako něco, co si jako společnost nebo kultura vytváříme. Můžeme se tak vědomě podílet se na vytváření norem, které nás pak všechny ovlivňují.
Co je mono-normativita
Mono-normativita ve vztazích znamená, že je společensky očekávané, že vztah tvoříme jen s jednou další jednotkou, tedy s jediným partnerem. Manželství je tak jen pro dvě osoby a děti se také vychovávají jen v páru. Na svatbu jsou zvaní +1 a ne +3, ostatní se nás ptají “kdy si najdeš partnera/ku” a ne “kdy si najdeš další partnery”. Stejně tak je mnohem častější otázka “Jste ve vztahu už exkluzivní?” než “Už jste váš vztah otevřeli?”. Podobně se tato norma aplikuje i na další naše vztahy, třeba přátelské, kdy je očekáváno, že máme jen jednoho nejlepšího kamaráda a ne pět.
Mono-normativita ale v tomto kontextu zahrnuje mnohem víc, než jen předpoklad, že vztah se tvoří jen s jedinou osobou. Tato norma zahrnuje i další očekávání, která jsou s monogamií tradičně spojená. Třeba to, že vztah míří k tomu, aby byl vážný, abychom se sestěhovali, aby byla svatba, časem přišly děti a my spolu byli už napořád. Často může být k těmto bodům přidá víra v přirozenost monogamních vztahů od přírody a odsouzení všech ostatních životných stylů jako nezdravých, nefunkčních nebo nepřirozených.
Mono-normativa: návod na vztahy
Tato norma se ve společnosti udržuje a předává dalším generacím skrze zákony, reklamy, pohádky a dobře míněné rady. Vzniká tak jakýsi recept na to, jak tvořit dobré vztahy. Ten říká, že úspěch je bytí ve vážném vztahu s jedinou osobou, které jsme věrní a oddaní, se kterou bydlíme a ideálně je síla našeho svazku potvrzená dětmi (ačkoliv tento poslední bod se poslední dobou stává více volitelným). Všechno ostatní je do jisté míry neuspokojující nebo dokonce selháním.
Pokud nesplňujeme normy i v drobnějších detailech, přicházejí konsekvence ze strany společnosti, které pak často vznitřníme a aplikujeme sami na sebe. Začíná to třeba tím, že se tetičky ptají, kdy už si najdeme přítele a budeme mít děti. Taky nejsme bráni ostatními tak vážně, pokud nejsme s partnery*kami v manželství. Tím nám ostatní nepřímo říkají, že největším úspěchem bude počít dítě a že skutečně vážnou lásku máme až po svatbě. To se pak na nás může projevit tak, že ačkoliv jsme šťastní jako single, stejně hledáme vztah, protože single znamená, že si nikoho neumíme udržet a je s námi něco špatně. Nebo že jako důkaz lásky potřebujeme s tím druhým za každou cenu bydlet, protože pokud ne, náš závazek je o něco menší.
Těmito sdílenými předpoklady vzniká návod na to, jak tvořit vztahy, jak se vyvíjejí a co od nich můžeme čekat. Vzhledem k mono-normativitě bychom například považovali vztah za vážný až poté, co si slíbíme exkluzivitu. Také bychom byli velmi překvapení, pokud bychom po měsících intenzivního vztahu mimochodem zjistili, že naše známost nikdy nechce s nikým spolubydlet a že nepovažovala za nutné nám to říct. Takové zmatení vzniká na základě našich předpokladů, které nám přijdou tak samozřejmé, že nás nenapadne ani o nich hovořit.
Výlučnost a černobílé vidění
S mono-normativní ideou často přichází takzvané černobílé vidění. Předpokládá totiž jen jeden způsob zdravého, úspěšného vztahu. Buď je vztah vážný, a nebo je to jen flink. Buď danou osobu milujeme a jsme jenom s ní, a když nejsme, tak ji přeci nemůžeme skutečně milovat. Buď jsme připravení na vztahy, a nebo nejsme. Ačkoliv tyto možnosti skutečně existují, nemusí se vylučovat a hranice mezi nimi není zdaleka tak jasná.
Závazek ve vztahu není jen něco, co je nebo není, ale jedná se o škálu, která se vyvíjí a má různé podoby. Lze někoho milovat a zároveň milovat někoho dalšího, ať už romanticko-eroticky, nebo jiným typem lásky, aniž by to ubíralo našim citům na důležitosti a výjimečnosti. Na vztahy jsme připravení v různé míře s různými lidmi za různých okolností. Mono-normativita nicméně často předkládá jen jednu formu toho, jak vypadá skutečná láska, závazek, nebo péče o vztah a tak vylučuje všechno ostatní.
Je mono-normativita špatná? A co říká o monogamii?
Mono-normativita nám dává specifický návod, jak jít na vztahy. Může tak předcházet vzájemnému zmatení při seznamování, protože sdílíme podobné představy o tom, jak má vztah vypadat. To nám usnadňuje domluvu, protože vycházíme z podobného kontextu, používáme podobný jazyk a rozumíme podobně různým termínům, jako je závazek, nevěra a podobně. Takto to ale funguje pouze pokud se setkáváme s lidmi, kteří tuto normu přijímají, a i tak se budou naše představy v něčem lišit.
Negativním důsledkem mono-normativity je, že společnost pak tuto specifickou formu vztahu přímo nebo nepřímo vynucuje a nepodporuje alternativy. Už jen to, že označuje jiné typy vztahů jako alternativy, ukazuje, že jsou tyto vztahy vnímány jako něco jiného, než co je považováno za “normální a běžné”. Kvůli této normě mohou trpět i monogamní vztahy, které ale nesplňují některá kritéria typické mono-normativity (třeba spolu nebydlí). Normativita nás pak může omezovat v rozvíjení autentických vztahů a jejich nastavení, které by pro nás bylo nejlepší. Tato absence možnosti tvořit vztahy dle našich potřeb často vede k navazujicím psychickým obtížím, podobně jako u dalších nepřijatých menšin, ať už se jedná o menšinovou sexuální orientaci nebo náboženství.
Monogamie sama o sobě není špatně nebo dobře. Neměla by být ale vnucována na úkor jiných vztahů a naší autenticity. Všechny vztahy můžou být zdravé a naplňující, dokud je jejich forma konsenzuální.
